Abstract
Na přelomu let 2001/02 uskutečnil autor mezi žáky 5.–12. A-tříd (tj. tříd s lužickou srbštinou jako vyučovacím jazykem) Lužickosrbského gymnázia (Sorbisches Gymnasium/Serbski gymnazij) v Budyšíně (ls. Budyšin, něm. Bautzen) dotazníkový průzkum, týkající se některých aspektů jejich vztahu k lužické srbštině (resp. němčině) a etnické identity. Výsledky tohoto výzkumu byly prezentovány v VI. oddíle publikace „Sprachverhalten und ethnische Identität“, publikované jako 39. svazek řady Spisy Serbskeho instituta (ŠATAVA 2005).
O čtyři roky později, v zimě 2005/06, proběhl v 5.–12. A-třídách SGS opakovaný výzkum, zahrnující stejné otázky. V případě 9.–12. třídy tak byly získány údaje od stejných respondentů, kteří byli (coby žáci 5.–8. třídy) předmětem výzkumu již v roce 2001. Analýza a interpretace odpovědí týchž (celků) žáků na tytéž otázky v časovém posunu čtyř let je cenným zdrojem pro postižení současné etnicko-jazykové situace u (nejen mladých) Lužických Srbů.
Komparace stejných dotazníků, zodpovězených v rámci návratného výzkumu v letech 2001 a 2005 shodnými skupinami (A-tříd) žáků Lužickosrbského gymnázia v Budyšíně, přinesla pozoruhodná a průkazná zjištění. Po čtyřech letech se u sledovaných žáků (v rámci třídních celků) zřetelně projevilo sílení lužickosrbské identity, resp. pokles identity německé. Oproti tomu deklarovaný zájem o zachování lužickosrbského jazyka a kultury prakticky stagnoval. Hodnoty sebehodnocení jazykové kompetence jak pokud jde o lužickou srbštinu, tak i němčinu s rostoucím věkem mírně vzrostly; němčina však nadále (v průměru) mírně dominovala nad lužickou srbštinou. Hodnocení celkové situace Lužických Srbů bylo v obou srovnávaných případech takřka totožné.
Z uvedených zjištění je jako nejvýznamnější možno vyhodnotit doložené posuny a změny v rámci (vzájemně provázané a prolnuté, mnohdy vlastně „podvojné“) lužickosrbské a německé identity. V daném kontextu již dříve prezentovaná (ŠATAVA 2005: 206–212) zjištění a úvahy je tak v rámci prezentované komparace možno považovat za potvrzená. V potaz je třeba samozřejmě vzít i fakt jistého „národního elitářství“ v souvislosti se samotným přihlášením se žáků na SGS, stejně jako fakt výchovy k lužickosrbskému uvědomění v tomto školním zařízení. Výhledově by však bylo třeba prezentované téma zpracovat ještě detailněji – zejména se zaměřením na teritoriální rozdíly a osobní vývoj konkrétních jednotlivců.
Uvedené poznatky by se mohly stát i podkladem praktických opatření – v rámci v Lužici jen pozvolna (zhruba až od roku 2000) se výrazněji rozvíjejícího „jazykového plánování“ (language planning). Tento fenomén již v řadě menšinových oblastí Evropy i jiných světadílů přinesl výrazné výsledky na poli snah o uchovávání asimilací ohrožených etnik a jejich jazyků; v řadě případů se stal i osou revitalizačních tendencí. Lužická srbština (především její hornolužická varianta) je dosud živým jazykem, kterým stále ještě hovoří i dětí a mládež. Jedním z cílů uskutečnění v této studii představeného výzkumu tak byla i snaha napomoci, aby tomu tak zůstalo i nadále.